Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Bohužel poměrně málo hudebních událostí přináší tahle podělaná doba koronavirová, takže by se klidně dalo říct, že každou novinku, která vzejde na světové scéně nejtvrdší hudby, můžeme skoro vyvažovat zlatem. A co teprve, když se stane věc prakticky nečekaná a již téměř nedoufaná a nové album vydají birminghamští dráteníci BENEDICTION, se ztraceným synem Davem Ingramem znovu za mikrofonem k tomu navíc. To abyste rovnou vyvalili sudy.
Protože dvanáctiletá nahrávací pauza je na téhle bestii zatraceně znát, a i když zůstává věrná svému jednoduchému death metalu – nebo možná právě proto, slušelo by se podnítit diskuzi – zní v roce 2020 jako kdyby nikdy neskončily zlaté časy kovu smrti a nakládá jako opravdový pán. Šlachovitý, charismatický a sebevědomý až na půdu.
Je možná trochu symbolické, že v okamžiku, kdy se do kapely vrátil její hlas z časů nejhojnějších (zajímavé je i srovnání, podle kterého Dave Ingram strávil v BENEDICTION prozatím celkem deset let a natočil s nimi pět alb, zatímco jeho následovník a předchůdce v jednom Dave Hunt to natáhnul na jedenadvacet sezón a pouhopouhé dvě dlouhohrající nahrávky), i ona sama se obrazně vrací do stejného časového období. K tomu samozřejmě za daleko jiných nahrávacích a zvukových možností a s rytmickou omladinou, což možná rovněž hraje svou roli. Ten výsledek zkrátka ani nemohl být jiný.
Naznačil to už ďábelský klip k ještě ďábelštější skladbě „Stormcrow“, v němž mimochodem Dave Ingram s lahví vína v křesle diktuje mnohem přesvědčivěji než nastoupená četa norských černokněžníků do jednoho ověnčených kulometnými pásy, a kompletní album „Scriptures“ to podepisuje vlastní krví. Takhle zní soundtrack k ódě na jednoduchost, takhle se valí ocelové šrouby do metalistovy hlavy.
Celoživotní projekt sekernických mistrů Darrena Brookese a Petera Rewa prostě za ty roky studiové absence vyhladověl a o to ostřejší koktejl klasické smrti teď namíchal. Ze surové riffové matérie, s minimem melodických příspěvků (ostatně jako vždy), ale protentokráte s maximálním smrtícím potenciálem. Jeden úplně cítí, jak vzduchem lítají ocelové špony, když se do toho BENEDICTION opřou, a jak mu krásně mrazí v zádech, když Dave Ingram zařve třeba zlehka pozměněnou variaci názvu skladby „Tear Off This Fucking Wings!“.
„Scriptures“ je jako bible death metalu ze staré školy, kterou někdo našel ležet zaprášenou v nejzadnější kostelní lavici. A sotva z ní setřel prach a nakouknul do ní, už se těch nových příběhů ze staré doby železné nemůže nabažit. Monstrózní obelisk „Iterations Of I“, ďábelský kvapík „Scriptures In Scarlet“, magnetická „The Crooked Man“, „Progenitors Of A New Paradigm“, „Rabid Carnality“, „In Our Hands, The Scars“, „Neverwhen“, peklo, inferno a Helheim. Tohle je death metal, volové, a takhle se má hrát!
1. Iterations of I
2. Scriptures in Scarlet
3. The Crooked Man
4. Stormcrow
5. Progenitors of a New Paradigm
6. Rabid Carnality
7. In Our Hands, the Scars
8. Tear Off These Wings
9. Embrace the Kill
10. Neverwhen
11. The Blight at the End
12. We Are Legion
Diskografie
Scriptures (2020) Killing Music (2008) Organised Chaos (2001) Grind Bastard (1998) The Dreams You Dread (1995) The Grotesque / Ashen Epitaph (EP) (1994) Transcend The Rubicon (1993) Dark Is The Season (EP) (1992) The Grand Leveller (1991) Subsconscious Terror (1990)
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.
Low-key scandi thriller o druhém největším vyšetřování v dějinách Švédska má pár dramaturgických botiček, ale svým důrazem na skvělé postavy a trpělivě budovanou atmosféru odhodlaného zoufalství dokáže ve finále trefit na solar. Silná a poctivá minisérie!
Krásno vyšlo včera, na výročie obety Jana Palacha. Ak chcete mať zimomriavky z počúvania slovenského metalu, čo najskôr si dajte tento prvý veľký domáci album tohto roka.
Nelze jimi pohrdat, musíte je milovat! Bezejmenná novinka nepřekvapí ve smyslu žánrových změn, ale přijde mi rafinovanější a propracovanější než kdy předtím. Rozhodně však ne na úkor intenzity a nekompromisního přístupu. Tady vše při starém a dobrém!
Už pár dnů mě trápí teploty, tak se nořím do hojivého babylonského bláta těchto Belgičanů. Ve své drone doomové přísnosti je to krásný, bezmála hřejivý delirický zážitek, který jedním dechem proklíná i povznáší, elegantně tančí i trpí v křečích.
I přes původní vize, že nová deska Nicka Cavea ponese optimistickou auru, propadá se "Wild God" do pochmurných nálad a svou tísnivou atmosférou umí sevřít posluchače do kleští. Přesto je "Wild God" o kus písničkovější než minulé desky, což je za mě dobře.